Vyhledávání
Freelite.cz

Finanční, ekonomický a lifestylový magazín, který má co říct.

Rozhovory

Martina Preissová otevřeně o rodině, soukromí a minulosti. Synové nechápou, jak jsem mohla dříve žít

6. 6. 2024
Ivana Všetičková
Martina Preissová otevřeně o rodině, soukromí a minulosti. Synové nechápou, jak jsem mohla dříve žít

Herečka Martina Preissová

Foto: Michaela Hanelová/redakce Freelite.cz

Martina Preissová je česká herečka, ale také matka a manželka. Sama vzpomíná na své mládí a dobu, ve které žila, jako na období, kterému sama dodnes plnohodnotně nerozumí. Proto se snaží i svým synům ukázat, jaké to ve skutečnosti dříve bylo.

Ve vaší knize Mají v nebi skleničky? popisujete postřehy z rodiny, které jste jako malá vnímala. Na co z dětství vzpomínáte nejradši?
Vzpomínám na bezstarostné časy a na náš velký stůl v kuchyni, který během obědů hostil celou řadu lidí. Hodiny jsme tam strávili povídáním a sdílením příběhů. Tyto chvíle přinesly pocit sounáležitosti a tepla. A pak jsou tu ty parné léta na Moravě, které mi vždy připomenou chutě a vůně zralých třešní a meruněk. A nezapomenutelné koupání ve studené řece Dyje​. Je toho skutečně hodně a jsou to věci, na které nikdy nechcete zapomenout.

Pamatujete, co vám v té době zásadně chybělo?
Dětství jsem prožila v době, kdy jsem si nebyla vědoma mnoha věcí, které mi chyběly, protože jsem jednoduše nevěděla, že existují. Vše se změnilo ve chvíli, kdy jsem poprvé uviděla rakouské reklamy v televizi. V tu chvíli se mi otevřely oči před světem plným věcí, po kterých jsem začala toužit. Třeba trička s nápisy nebo plísňové džíny. Bylo to zajímavé zjištění vidět, jak se jim někde žije lépe a co všechno mají. Když jsem byla malá, nevnímala jsem věci jako svobodu, možnost cestování nebo poznávání nových míst a kultur. To vše přišlo až s dospíváním. Když jsem vyrostla, začala jsem chápat absurditu doby, ve které jsem dospívala. A ocenila jsem svobodu a možnosti, které mi byly dříve odepřeny.

Povídali jste si doma se syny o tom, jak se u nás žilo za totality? A co na to synové?
Před pár lety jsme si s rodinou naplánovali výlet. Během léta máme ve zvyku objevovat nová místa po Čechách, kam jsme se ještě nikdy nepodívali. Tentokrát naším cílem byl památník nedaleko Znojma, v Lukově, který připomíná období totality. Cesta k němu vede asfaltovou silnicí, podél které se dochovaly pozůstatky hraničního opevnění. Naši kluci se neustále ptali a snažili se pochopit, proč se za ty ploty nesmělo. Nejvíce je zmátlo, proč se lidé proti takovým omezením nesnažili otevřeně bojovat. Říkali mi, že jsme si měli stěžovat nebo to napsat někam do televize.

Kdy se o ně jako máma bojíte nejvíc?
Já se o ně bojím pořád. Jsou chvíle, kdy se bojím, jestli dorazili v pořádku do školy nebo domů. Pak jsou chvíle, kdy se bojím, ačkoliv je mám na očích. To je asi přirozený pud matky. Ale je to těžké a nechci to dělat. Snažím se vyhnout strachu, protože vím, že strach může být paralyzující. Nechci, aby mé obavy ovlivnily jejich schopnost být samostatnými. Je důležité, aby se naučili postavit na vlastní nohy a stát se svébytnými jednotkami na tomto světě.

Má některý z nich herecké geny, láká je film nebo divadlo?
U mladšího syna pozoruji některé znaky, které by ho mohly předurčit k určitému povolání, ale snažíme se to příliš nezdůrazňovat. Obáváme se, že bychom ho mohli nechtěně tlačit do role, kterou si sám nevybral. Chceme, aby měl prostor objevovat své vlastní cesty a vášně, aniž by cítil tlak. Je důležité, aby se sám rozhodl, co chce v životě dělat.

Zdroje: redakce, autorský text, vlastní dotazování, rozhovor